Jak to všechno začalo

Už dlouhá léta jsem se ve svém těle necítila dobře, uvědomovala jsem si svou narůstající váhu, stále častější zdravotní obtíže a zhoršující se psychiku. Snažila jsem se s tím bojovat, jak jsem jen uměla. Myslela jsem si, že vím vše o jídle, zdravém jídle, o tom jak si sestavit jídelníček a jak nakupovat. Pořád jsem někde něco četla a studovala, ale co si budeme povídat… Dnešní svět je posedlý byznysem kolem jídla, ať už tím zdravým nebo tím průmyslově zpracovaným. Když jsem si konečně přiznala, že na to sama nestačím, začala jsem hledat pomoc. Jako první jsem se poohlížela po nějaké obezitologické ambulanci, pár jsem jich navštívila a vždy jsem odcházela zklamaná. Vrchol všeho byl, když mi ve FN v Plzni lékařka v obezitologické ambulanci naordinovala léky, které způsobí po požití sebemenšího množství tuku obrovskou potřebu vyprazdňování. Přestože jsem ji hned na začátku našeho povídání upozornila, že jako vozíčkář si nemůžu dovolit mít průjem. No nic, zase jsem se vracela domů zklamaná o trošku víc. Následně jsem tedy začala hledat v řadách obyčejných smrtelníků, když instituce nepomohly. Výživoví poradci, v posledních letech evergreen všech reklam a titulků v časopisech i na internetu. Oslovila jsem jich hodně, některým jsem i zaplatila a všem jsem naletěla… Všude do mě cpali jen koktejly a klasickou nemocniční dietu ve stylu, suché kuřecí na vodě, rýže, zelenina. Nakonec jsem se chytila myšlenky, že bych mohla jet někam do lázní přes pohyb a stravování. Na lázně mám nárok 1x ročně a nikdy jsem v nich nebyla, tak proč ne? Sedla jsem zase k PC a sepsala své problémy se žádostí o informace, zda by byl pro mě pobyt v lázních vhodný a obepsala jsem snad všechny lázně v ČR. Říkala jsem si, že teď už to musí vyjít… Strašně moc jsem si přála dostat se na místo, kde bych se mohla učit, jak správně jíst a k tomu se i trošku víc hýbat. Když mi začaly chodit odpovědi, byla jsem doslova v šoku…

  • Je nám líto, ale naše lázně nejsou pro pohyb klienta na vozíčku přizpůsobené.
  • Na procedury se dostanete, ale ubytovací prostory nejsou bezbariérové.

 

A co mě opravdu dostalo, byla konverzace s paní po telefonu, která vypadala následovně:

Paní: Naše lázně jsou vhodné pro redukci váhy, ale pro vás bohužel ne. Nemáme bezbariérovou jídelnu.

Já: A nemohla bych se tedy stravovat na pokoji, na chodbě, někde jinde?

Paní: V žádném případě! Stravování je součástí programu redukce váhy a léčby obezity a je přísně hlídáno, aby klienti nejedli nic, co do programu nepatří.

Já: Nebylo by možné, v mém případě, udělat výjimku? Sepsat dohodu, čestné prohlášení apod? Nebo bych si připlatila za nadstandardní službu v podobě konzumace stravy na pokoji?

Paní: Rozhodně ne, máme svá pravidla.

Já: Aha, tak děkuju…

 

Nedokázala jsem pochopit, jak můžou být v dnešní době lázně nevhodné pro člověka na vozíku… Vždyť do lázní běžně jezdí lidé s berlemi, chodítky i vozíky… Prostě klasika, v této chvíli jsem už dostala tolikrát nafackováno, že jsem absolutně rezignovala, neměla jsem už vůbec žádnou energii hledat další pomoc. Připadalo mi to zbytečné, byla jsem frustrovaná a deprimovaná, připadala jsem si jako jediný člověk na světě s takovými problémy… Vzdala jsem to a stravovala jsem se prostě po svém, jak mi to mé tělo dovolilo.

 

Měla jsem své rutiny, stereotypy, zlozvyky atd… Vše se ale změnilo po absolvování operace, po které mě drželi několik dní na umělé výživě. Nebylo to nic drastického, hlad jsem neměla, jen vznikaly zmatky v organizaci a mě se denně objevovalo jídlo vedle hlavy, přestože jsem byla na kapačkách. Dnes si už nepamatuju přesně, jak dlouho jsem nejedla, bylo to něco mezi 1-2 týdny. Ale i to mi stačilo k vypěstování lehkého odporu k jídlu. Dodnes si vzpomínám na vůni čerstvého chleba a při této myšlence se mi stále dělá špatně. Následující dny se zase sestřičky nemohly dohodnout, co vlastně jíst smím a co ne, jedna něco přinesla a druhá mi za to vynadala… Nebudu to tu moc rozebírat, zkrátka, když jsem se vrátila domů z nemocnice, musela jsem se učit jíst. Nedokázala jsem v sobě nic udržet, takže jsem ani nemohla nikam z domu. Když už se mi dařilo jíst jakž takž normálně, přidaly se mi problémy s vyprazdňováním. Objevovaly se u mě průjmy, pokaždé vyvolané jinou potravinou. Takže jsem postupně vyřazovala ze svého jídelníčku potraviny a skupiny potravin, o kterých jsem se domnívala, že mi nesedí. A tak se stalo, že jsem skončila prakticky jen na sacharidech, ale o tom budu psát víc tady.

Pomoc přišla z nečekané strany

Jsou to už dva roky, co jsem listovala časopisem pro stomiky a narazila jsem na výzvu pro lidi trpící obezitou. Neváhala jsem ani vteřinu, napsala jsem jim opravdu dlouhý mail a za několik dní mi zazvonil telefon, kde se ozval milý hlas a sdělil mi, že bych mohla být do výzvy vybrána. A tak se také stalo a mě se pomalu začalo měnit vše k dobrému. Nebylo to rozhodně lehké, ale stálo to za to. A s odstupem času věřím, že vše, co jsem do té doby vyzkoušela, mě něco naučilo a posunulo mě dál. Co se dělo dál? Čtěte zde.

Facebook0
Facebook
Instagram1k

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *