Vážení vozíčkáře

Napadlo vás někdy, jak se vlastně zváží člověk na vozíku?

Pokud nemáte doma někoho imobilního nebo to nezapadá do vaší profese, tak předpokládám, že ne, proč byste se také takovou myšlenkou zabývali, že?

No je to docela sranda…

Existuje několik možností, ta nejjednodušší je, že si vás někdo vezme do náručí a stoupne si na klasickou váhu a pak se dotyčný zváží sám a odečte jednotlivé váhy. To je ale možné jen pokud bych vážila podstatně míň, než teď a před dvěma lety. Nevím přesně na kolik jsou klasické domácí váhy kilogramů, mám ve svém okolí siláky, kteří by to zvládli levou zadní, ale nemám takovou váhu, která by zvládla nás oba.

Další možností je sehnat si někoho, jak to říct…, z průmyslovější oblasti, kdo má přístup k velkým váhám. Takovým těm, co se na nich váží třeba pytle brambor, takže nejspíš nějaká jídelna, vývařovna apod. Tady by mi musel pomoct také nějaký silák a na váhu mě posadit. Není to dvakrát příjemné, ale přežít se to dá… Vážili mě tak na střední škole, což je s odstupem času docela vtipné, když si uvědomím, že to byla škola pro hendikepované.

Pak je tu můj nejméně oblíbený způsob, a to ještě větší váhy, tak velké, že mě už sotva postřehnou – na nádraží, váhy na automobily apod. I s tím mám zkušenost, bohužel. Přiznám se, že to pro mě bylo dost ostudné a potupné. Většinou nemám problém dělat si sama ze sebe srandu, ale tady mě to opravdu zamrzelo. Jsem moc ráda, že už to nemusím podstoupit, doufám, nikdy znovu.

Pokaždé, když jsem se potřebovala zvážit, absolvovala jsem kolečko neustálého vyptávání všech mých známých, jestli by to nešlo u nich v práci, nebo je něco nenapadá. Ptala jsem se i lékařů, na poliklinikách apod.  Výsledky jsem popsala před chvílí.

V současné době jsem, díky bohu, našla možnost vážení se a jsem za ni strašně ráda. Docházím se svými psy do Domova pro seniory a tam jsem objevila jejich závěsnou síť na koupání klientů. S drobnou úpravou se tato síť promění i na váhu. Domluvila jsem se s vedením, že se čas od času zvážím. Bylo ale nutné vždy najít volnou chvilku, protože zvedák je využíván denně a musela jsem se také vejít do harmonogramu personálu, protože sama se v tom nezvážím. Jsem schopná si v pohodě vlézt do sítě, i se zavěsit, ale dál už mi musí někdo pomoct a ten někdo, by měl být proškolený pracovník. A hlavně jsem vážně nechtěla otravovat každou chvíli, když vím, jak je tam ta práce náročná. Také se občas přihodí, že je zvedák rozbitý a musím počkat až se vrátí z opravy, ale to už je opravdu jen detail, ráda si počkám a jsem vděčná za ochotu personálu, že mi obětují svůj drahocenný čas!

A takhle to vypadá:

Vím, že hodně klientů si na síť stěžuje, ale mě nevadí, naopak, cítím se v ní příjemně. Je to pro mé tělo změna od stereotypních možností, které mám – sed, leh. Vždy se v ní hezky pohoupám a je to prostě moc fajn změna.

K mé veliké radosti byly v nedávné zakoupeny váhy nové, a to nájezdové. Už jsem si je vyzkoušela a jsem nadšená, konečně nejsem na nikom závislá, tedy skoro… Je to prostě jen taková plošinka na zemi, na kterou najedu s vozíkem a počkám si na číslo. Následně si přelezu z vozíku někam pryč a nechám zvážit samotný vozík. Hurá!

Takže tak 🙂 Teď zpětně, když už jsem našla opravdu snadný způsob, mi to začíná připadat jako prkotina. Ale ve chvílích, kdy jsem musela jet na nádraží to tak snadné nebylo. Musela jsem najednou čelit tvrdé realitě, že zdánlivě banální věc je pro mě takřka nemožná, i v dnešní moderní době. A jako vždy… nestěžuju si, nikomu nic nemám za zlé a nevyčítám. Píšu to proto, že se mě na to v poslední době docela dost lidí ptalo a já jsem strašně ráda, že jsem je přivedla k pohnutce se nad tím zamyslet a popřemýšlet, jak to asi děláme.

Děkuju! 🙂

 

Facebook0
Facebook
Instagram1k

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *